Výkonný výbor Tělovýchovné jednoty Sokol Baška blahopřeje panu Karlu Kovalovi k úžasnému životnímu jubileu. „Pane Kovale, k Vašim 100. narozeninám Vám přejeme hlavně pevné zdraví a spoustu životního elánu, kterým neuvěřitelně obdarováváte své okolí. Děkujeme Vám za více jak osmdesátiletou přízeň klubu. Moc si ji vážíme.“
Před třemi lety jsme požádali pana Kovala o rozhovor, který byl vydán v rámci speciálního bulletinu na oslavách, spojených s 80letým výročím založení klubu Sportovní sdružení Kunčičky-Baška-Hodoňovice. Velice nás těší, že si s námi, konkrétně s Tomášem Boháčem, dnešní oslavenec popovídal a prozradil spoustu zajímavých informací nejen o tom, jak to vlastně bylo s tím založením klubu.
---------------------------
Nadáváte u sportu při sledování televize?
Nadávám, ale potichu, jsem klidný typ :-)
Co říkáte na sport dneska a jaký byl sport dříve?
Sport je dnes zprofesionalizovaný. V době, kdy jsme hráli my, tak my, ani i špičkové kluby neměly po finanční stránce takové možnosti. My jsme hráli PRO SPORT, protože nás to bavilo. Samozřejmě nebyly takové možnosti jako jsou dnes. Mládež má internet, Facebook a já nevím, co všechno. Té pohybové činnosti už není tolik jako dříve. My kluci jsme byli kamarádi. Byli jsme parta kluků kteří hráli pro radost, pro zábavu. Domluva byla jednoduchá. Ludvík Krus byl holič. Oficínu měl naproti školy a tam se vše probíralo. Tehdy se hrálo v neděli, protože sobota byla pracovní. V Pondělí se sešla partie u pana Krusa znovu a tam se rozebíralo utkání z neděle a plánoval se další týden. A když někdo vypadl, tak se sháněla náhrada. Byla spousta kluků kteří čekali na to, až si budou moci zahrát.
Kolik vás tak bylo?
Kdysi byla spousta lidí. Jedenáct lidí hrálo. Na svou šanci čekalo 18 až 20 dalších kluků. Ono to nebylo jen o fotbalu. Tady se hrál závodně stolní tenis, volejbal, v zimě se nastříkala voda na zem u Sokolovny. Zkratka ti, co hráli fotbal, tak obyčejně hráli i ty ostatní sporty. O fotbal byl ale ten zájem největší.
A co vy? Byl jste sportovní nadšenec nebo vás do toho museli rodiče nutit :-)?
Rodiče mě vůbec netlačí. Já jsem byl na tehdejší dobu hodně vysoký. V 17 letech jsem měřil 183cm. Hrával jsem odjakživa v brance. Jak hokej, protože jsem jako dorostenec hrál v Ostravě, kde jsme bydleli. Potom jsem byl jeden rok, když můj otec zemřel u tetičky v Malenovicích u Zlína a tam jsem dělal lehkou atletiku. 110 m překážek a skok do výšky. To se skákaly nůžky :-). Skočil jsem asi 180cm stylem nůžky. Já jsem se odrážel pravou nohou, což nebylo běžné :-).
Vraťme se do Bašky. Chodily na fotbal ženy?
Chodily, samozřejmě :-). Dokonce praly dresy, protože jsme si je prali sami. Teprve později se to soustředilo k jedné paní. Možná těch žen nebylo v obecenstvu tolik jako mužů, ale ano, chodily.
Proč byl fotbal kdysi fenomén?
Jak jsem již řekl dříve. Těch možností kdysi nebylo tolik. Fotbal byl po sportovní i společenské stránce jedna z mála možností se vyžít. Ostatní sporty byly více okrajové.
Chodili jste po zápasech na pivo?
Abych pravdu řekl, tak starší hráči ano, ale já piva vypil málo. V bašťanském věstníku byla nedávno fotografie, která byla pořízena k pátému výročí založení. Na ní jsou staří páni jako Ludvík Krus a nebo v brankářském dresu, ve kterém jsem normálně chytával já za mužstvo, tak byl Karel Krus. Na tom modrém dresu bylo vyšito SS KBH. A to bylo za války v roce 1943. Bylo to proto, že jsme se jmenovali Sportovní sdružení Kunčičky-Baška-Hodoňovice. Když se v tom roce 1938 klub zakládal, tak byly napjaté poměry mezi Čechami a Němci. Bylo to uděláno proto, aby se zvýraznil český název. Nechtěli jsme žádnou cizojazyčnou zkratku jako AC nebo SC, jak bylo zvykem. Aby to bylo české, tak se prostě zvolilo sportovní sdružení.
Za jakých okolností jste se dostal do bašťanské brány?
Když se klub v 1938 zakládal, tak ještě před tím se hrály přátelské zápasy. Řada v tom roce 1938 padla na mě. Trenéři chtěli, abych chytal za mužstvo, ale já jsem neměl 18 roků. Mě chyběly 2 nebo 3 měsíce. Tehdy byla podmínka, že se může hrát od 18 let. Zařídilo se to tak, že jsem dostal lékařské vysvědčení od doktora, asi župa si to vyžádala. Tak jsem byl prvním brankářem. Měli k dispozici další čtyři.
Pamatujete si nějakou branku, která Vás pořádně naštvala?
Takových branek bylo víc :-). Ale nepamatuji si žádnou takovou, která by se stala v okamžiku, kdyby to bylo rozhodující. takovou bych si pamatoval :-)
Jakému klubu jste fandil?
Fandíval jsem brankáři Pláničkovi, který v té době ale chytal za Slávii. Jinak samozřejmě u nás to byla Slezská. Když jsem bydlel v Ostravě, tak jsem chodil na Slezskou Ostravu na to staré hřiště, které nebylo na Bazalech, ale u Sýkorového mostu na pravé straně proti proudu Ostravice. Pamatuji si, když jsme v roce 1941 nebo 1942 hráli doma proti Slávii Michálkovice, tak za ně hrál vynikající útočník Sulkovský. Prohráli jsme 0:3, ale toho Sulkovského si pamatuji velice dobře. Vstřelil nám všechny tři branky. Já jsem vychytal další řadu šancí. Sulkovský za 14 dní po tomto zápase šel v přestupním termínu do ligy. To utkání, i když jsme prohráli 0:3, tak hodnotím jako své nejlepší utkání, protože jsem chytil fůru střel a v novinách z té doby chválili nejen Sulkovského, ale také domácího brankáře, tedy mě. Toto utkání si pamatuji velice dobře. Dokonce si pamatuji situace, za jakých ty branky dával.
Máte doma nějakou cennou vzpomínku?
Ano, mám fotku týmu, které hrálo soutěž v tom roce 1943. Ta fotka byla focena mým foťákem. To bylo, myslím, jedno z nejlepších mužstev jaké Baška kdy měla. Od roku 1938 zabírali Slezsko Poláci a od roku 1939 potom Němci, tak do klubu přišli dva hráči. Jmenovali se František a Josef Hovorkovi. Údajně to byli hráči, kteří hráli za Užgorod ligu. Přišli k nám tady, protože Podkarpatskou Rus zabrali Maďaři a potom Rusi. Údajně hráli od roku 1938 nějakou dobu za Třinec. Po té, co třinecko zabrali Poláci, tak se stěhovali dál, až se tady někdo z příbuzných usadil v Bašce. František Hovorka byl vynikající střelec. Takový tady do té doby nebyl a možná ani už nikdy nebude. Střílel bomby. Na tréninku mi jeho bomba pohmožďila prsty, tak jsem dostal příkaz od trenérů jeho střely nechytat, protože jsem pak nemohl 14 dní do brány.
Měli jste chuť během války hrát fotbal?
Každý měl během války spoustu existenčních starostí. Ale ano, chuť byla. Brali jsme to jako odreagování. Nutno ale brát v potaz, že spousta hráčů byla odvezena do Německa na nucené práce a my s nimi počítat nemohli. Já jsem taky skončil v roce 1943, protože jsem musel z Bašky odejít. Za války bylo zkrátka vše omezeno nebo zakázáno. za poslouchání zahraničního rozhlasu byl například trest smrti.
V čem jste hrávali? Jaké bylo vybavení?
Branky byly stejné jako nyní, jen byla posunuta o takové 2 metry směrem od olšiny. Takže bylo kratší. Ta druhá branka je původní, v ní jsem stával :-). S výstroji byla potíž. Balóny byly šité, ale neměli jsme jich deset, ale dva, tři. Byly rozhodně těžší než nyní, navíc když zapršelo, tak nabraly na váze. Chrániče jsme měli na nohy, jestli to byl obšitý rákos nebo něco jiného, to již nevím. Kopačky se daly koupit ve sportovních obchodech. Za první republiky to bylo jednodušší, ale za války byl problém. Někdy se muselo hrát v kopačkách větších, někdy v menších, nebyla možnost výběru. Ti starší, co pracovali, tak měli vesměs své kopačky, ale ti mladší museli hrát v čem se dalo. Brankářská výstroj také byla taková, že byly chrániče na lokty a chrániče na kolena. Ale hrávali jsme na škváře, takže jsme byli stejně sedření. Teď se zeptám já Vás. Víte, kde bylo původní hřiště? To bylo jak jsou nyní řadovky, tak v olšině u řeky za nimi, ale povodeň část toho hřiště v roce 1940 vzala. To byl problém, protože se musel sehnat pozemek. Povedlo se to díky Viktora Rejdy staršího, respektive jeho bratra. Ten poskytl pozemek, ale pozor, to byla olšina. Musely se stromy pokácet, všechno zplanýrovat a srovnat, tak jsme měli půjčené vozíky ze šachty na ty úzké kolejnice, donesli jsme rýče lopaty a planýrovalo se to. Škváru jsme sehnali také z šachty, protože tam někteří kluci dělali. Všechno se dělalo ručně. Žádný bagr. Kabiny tady také nebyly. Jen plechová budka, kde jsme se převlékali. Z toho nejhoršího jsme se omývali v potoku, který se přehradil. Voda nebyla ani v dědině, natož na hřišti.
Jak se za ty léta změnil fotbal v Bašce?
Změnil se, ale těžko se to srovnává. Vývoj šel dopředu a úroveň se postupně zvyšuje. Dnes se hraje rychleji, tvrději. Podmínky jsou nesrovnatelné. Opravdu, nedá se to srovnávat.
Co byste vzkázal dnešním fotbalistům?
Za prvé, aby hráli fair play. Aby hráli pro radost a aby měli dobrý pocit z pohybu. Aby chodili na tréninky, protože bez nich se dobře nehraje. Máte pro nás nějakou radu? Snažit se spolu s rodiči děti přilákat k pohybu, ke sportu obecně. To není ale příliš jednoduché ... Není, ale bez snahy to nepůjde. Není to o tom vychovat z každého Ronalda. Důležité je, aby je to bavilo. Ale uvědomuji si, že to je těžké. Když jsem začínal, tak v Bašce byl jen dorost a muži. Já u mužů začínal hodně brzy. Dorostenců bylo hodně a čekali jestli se dostanou do mužstva nebo ne. Hřiště bylo škvárové . V neděli dopoledne byl nástup dorostenců, kteří měli povinnost před utkáním mužů nalajnovat hřiště. Lajnovalo se vápnem a konvemi. Museli sbírat balóny během zápasu. Museli zkrátka pracovat.
Co byste popřál našim bašťanským fotbalovým osmdesátinám?
Popřál bych, aby tady bylo co nejvíce mladých lidí. Bez ohledu na to, jestli budou hrát tu nebo onu třídu. Samozřejmě vyšší třída by byla lepší, ale v první řadě je potřeba zapracovat na kvantitě. Aby to začalo přirůstat, protože když je kvantita, tak se potom mezi hráči najde i kvalita. Ale, těžká rada, jak toho dočinit.
Přijdete s námi narozeniny oslavit?
Pokud mi zdraví dovolí, tak rád.
Bude pro nás poctou, když se zhostíte slavnostního výkopu. Dostanete k tomu parťáka. Jednoho z těch nejmenších bašťanských žáčků.
Jé, tak to bude pěkné :-)
